Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší

Úryvky ze stejnojmenné knihy jejímiž autoři jsou: James Hillman a Michael Ventura

Terapeut a novinář, dva světaznalí a sečtělí muži s mnohaletými zkušenostmi s terapií (na obou koncích spektra), se setkají v rozhovoru, který připomíná jazzovou improvizaci. Přejímají motivy druhého a libovolně na ně reagují. Ve svých hovorech si berou na mušku především terapii a její dopad na vývoj lidské společnosti. Drtí ji mezi prsty a neuhybají před žádnou otázkou. Opravdu jsme se za sto let někam posunuli? Nestojíme na konci civilizace? Nepřihodilo se, že zatímco nejcitlivější a nejchytřejší lidé světa "čistí" denodenně své emoce na terapiích, svět je ovládán psychopaty, kteří o terapii neslyšeli ani z rychlíku? Neztratili jsme se příliš ve "vnitřním dítěti" a ideji "nekonečného rozvoje"? Nezapomněli jsme na terapeutickém lehátku na svět tam venku? Na jeho krásu, řád, na jeho propojení s naší psýché? Neměly by se všechny terapeutické místnosti stát revolučními buňkami proměňující celý svět? Z jejich jazzových úderů do strun odskakují revoluční jiskry. Zaposlouchejme se do úryvků z knihy, třeba na nás jiskra přeskočí (a budeme mít chuť přečíst si ji celou), anebo se (společně a autory) naštvaně zvedneme ze židle a půjdeme do světa něco změnit.


'Chci teorie, které mě pořádně zasáhnou, tak jako to umí umění, ne teorie uklidňující. Hodnota psychologické teorie spočívá v její schopnosti otevírat mysl, utrhnout ti vršek hlavy jako dobrá báseň nebo zpěv písně. Teorie založená na vývoji dětsví, život žitý dopředu, nás redukuje na naše nejmenší schopnosti, na infantilní stadium a jeho pošetilosti. Pak potřebujeme ideu růstu a rozvoje, kterou nám dodá náš kořenový obraz, a tuhle teorii sami podporujeme naším důrazem na dětství: růst nám pak nabízí spásu od toho, co vývojová teorie dogmaticky prohlásila za naši základní přirozenost, bezmocný a nadějí naplněný stav zvaný mé "vnitřní dítě". Růst je totéž jako sekulární spása. Přehnaná důležitost připisovaná dětství v současné americké kultuře je podle mého názoru následkem toho, jakou důležitost psychologie připisuje dětství, a tedy základního nedostatku teoretické imaginace v psychologii. Možná bys to rozvedl a dodal, že přehnaná důležitost připisovaná dětství v americké kultuře má historické kořeny v naší separaci od rodičovské Evropy a že psychologie je jen jedním z projevů archetypu dítěte v celé kultuře. Nic proti... Trvám pouze na tom, že se na této věci podílí psychologie, a na tom, že když budeme odlišně imaginovat, bude i samotné dětství vypadat jinak, budeme je jinak pociťovat.
...

Čas není hlavním činitelem; a obraz není kumulativní a pozdní stadia života nejsou plnějí a lepší reprezntací zrna toho kterého jednotlivce. Dub není o nic víc sám sebou po čtyřech stovkách let nebo v okamžiku, kdy jej kácejí. Je vždy sám sebou jako Picaso v zrcadle.
...

Někdy se zdá, že genius se ukazuje jen v symptomech a v poruchách jako jakýsi preventivní lék, který vás drží dál od nesprávné cesty. Máš tušení kolik neobyčejných lidí byli vyděděnci, kolik jich vylětělo ze školy nebo nemohlo nikam zapadnout?  ... Moc jejich zrna jim nedovolovala kompromisy se standardními normami - a vzpomeň si, že škole pro učitele se kdysi říkávalo "normální" škola a bohyně škole ve starém Římě byla Minerva, velká normalizátorka, velká tkadlena společenské látky. Cézanna nevzali na uměleckou akademii. Grieg ve třinácti dokončoval svůj opus jedna ("Variace na německou melodii") ve školní třídě; jeho učitel jím zatřásl, aby toho nechal. V Proustově případě učitelé pokládali jeho slohové práce za neuspořádané. Zola na gymnaziu propadal z literatury a také z rétoriky. ... Ohledně Picassa mé zdroje praví, že ho vzali ze školy v desíti letech, protože "tvrdohlavě odmítal dělat cokoli jiného kromě malování."
...

Tihle výjimeční lidé nám osvětlují naši tezi, že bychom se na život měli dívat odzadu, protože výjimeční lidé si nemohou pomoci, aby to všechno neukázali. ... Zvláštní genius se může objevovat v přestrojení za dysfunkční chování, takže musíme dávat pozor a revidovat svůj způsob uvažování o dětěch a jejich patologiích z hlediska vrozeného potenciálu, jehož příklady představují tyto životopisy proslulých osobností.
...

Vidíš, potřebujeme životopisy velkých, abychom porozuměli těm ostatním. Psychologie to bere za úplně špatný konec. Vezme statistické normy, a kdo se od nich odychluje, je úchylný. Já následuju Corbina. Chci začít shora, protože začínat obvyklům způsobemm snažit se pochopit neobvyklé na základě obvyklého, nemůže vysvětlit pozoruhodnou moc, kterou má naše zrno a jádro. Nemůžeme pochopit Leonarda da Vinci tím, že budeme zkoumat jeho narušený vztah s matkou, jak to zkoušel Freud. Tisíce z nás, miliony a miliony měly nějaké potíže s matkou, ale Leonardo je jenom jeden. A Leonardova výjimečnost by mohla nabídnout lepší obrazy, lepší, mnohem zajímavější přístup k mým problémům s matkou než snaha porozumět Leonardovi prostřednictvím potíží s matkou.
...

Rozvoj esenciálních rysů jednotlivce skutečně závisí na okolnostech, které dovolují praxi a podstupování rizika. Rozvoj není tajemství; ale zrno tajemství je. Picasso řekl: "Já se nevyvíjím. Já jsem." A otázka v terapii není, jak jsem se stal právě takovým, ale co ode mě chce můj anděl. Dobrou noc, Michaeli. Dobře se vyspi."'

James Hillman (dopis Venturovi): Život psaný pozpátku


'Zkusme se teď vrátit k zrnu, o kterém jsi mluvil, k té věci uvnitř, která je našeim géniem nebo daimonem. Jeden důvod, proč je tenhle pojem tak cenný, spočívá právě v tom, že je tak těžké to vizualizovat, není to postava, není to náš zástupce, a tím méně je to diagnóza. Je to spíš něco jako "strážný duch", jak tomu říkáš. Daimon nám svou přítomnost (a nepřítomnost) ohlašuje prostřednictvím událostí a v nich, vždycky nás vrací k nám samotným, ať se nám to líbí, nebo ne, a také k povaze události spíše než k ideálu toho, co by se mělo v přítomnosti nebo v minulosti stát (všechny diagnózy, třeba bezděky, předpokládají ideál normality). Daimon nás nutí, abychom se ptali: "co ode mě tenhle okamžik vyžadoval?"
...

Moc se mi, Jime, líbí tvoje koncepce, protože nic není vylučováno ani onálepkováno a protože život sám diktuje podmínky, za jakých se o něm má uvažovat, jak si jej představovat a jak o něm mluvit. Tady se nedá diagnostikovat, ale jen kontemplovat.
...

Behm popisuje psychologický stav: že se Strážce nestará o společnost nebo o morálku nebo představy o dobru a zlu. Strážce se stará o tebe, a abychom začali u tebe - on je vždycky na tvé straně. Takže můžeš být třeba psychopat, a stejně můžeš mít zdravý vztah se svým Strážcem (což je pro společnost špatné); anebo můžeš být normální, hodný člověk a mít zároveň špatný vztah se svým Strážcem (což je špatné pro tebe), možná proto, že žiješ způsobem, o kterém on ví, že bys jím žít neměl. ... Takže nakonec říkám, že v městě psýché je možné něco, co je úplně oddělené od sociálního společenství jednotlivce; něco, co se vůbec nestará o to, jestli se celý svět zboří a shoří, něco, co se soustředí zcela a úplně jen... na tebe.
...

Myslím, že někteří lidé žijí životy plné utrpení, protože cítí, že je jejich Strážce nemá rád. Když jsou sami se svým Strážcem, nepřipadá jim, že je doprovází, ale spíš jakoby je soudil, ba dokonce ohrožoval. Někteří lidé zase přestáli hrůzné věci, protože jejich Strážce je, jako nazývá můj přítel George, jejich společník.  Ale je to něco úplně jiného než "mít sám sebe rád". Nemusíš se mít vůbec rád, ale tvůj Strážce může být spokojený, nic proti tobě nemá a tvoje samota může být díky tomu příjemná.
...

Ve světě, jako je ten náš, je to, co se pokládá za normální, ve skutečnosti chorobný kompromis mezi tím, kolik nudy dokážeš spoklnout a jak velkému odmítnutí se ubráníš, a nové myšlenky a objevy jsou často vyjadřovány na způsob psychózy. (Moderní psychologie začala studiem psychóz). Nenechám se tím nicméně odradit od uvažování o Strážci. Přinejmenším nemám dojem, že bych měl.

Nebo bych snad měl?
Můj strážce, který je skoro vždycky potichu, vrtí hlavou.'

Michael Ventura (dopis Hillmanovi): A co Strážce?


*

JH: "Můžeš se dostat do nirvány, ale bohové zjistí, kam jsi šel. Nevím, jestli tě bohové milují, jak říkají křesťané, anebo i jestli se nějak zvlášť zajímají o to, co se rozhodneš dělat a oč se starat, ale určitě tě nepustí po dobrém. V Itálii jedna moje kniha vyšla pod názvem Marný útěk před bohy. Rozuměj, dostávají se k nám přes naše patologie, a právě proto je patologie tak důležitá. Je to díra ve zdi, kudy přicházejí andělé a démoni."

MV: "Nemají tě rádi, ale nenechají tě odejít. To zní trochu jako rodina."

JH: "'Voláni či nevoláni, bohové budou přítomni'. Jung měl tenhle výrok napsaný v latině nad hlavním vchodem. Vytesaný do kamene." (s.40)

*

"Dokud je svět kolem nás mrtvá hmota, eros je polapen v osobních vztazích. Přenos to mimochodem jen potvrzuje, v jednom terapeutickém sezení za druhým. Znovu rozehrává ne problém mého dětství a mojí lásky k mamince, ale kulturní zaujetí ideálním významným druhým a snahou dosáhnout spásy prostřednictvím pokřivené lásky. Chci tě - to je nejlubší nářek naší kultury. A musíš být božská, protože jinak je všechno božské, předkové i duše věcí, mrtvé. (JH, s.176)

*

"Potom ale zapomeňte na to, co řekl Jung, tedy na to, že ta nejděsivější věc na světě je poznat sám sebe. To je něco úplně jiného než uzdravování vnitřního dítěte." (MV, s.182).

*

MV: "Fantazie o růstu, fantazie o věčně expandující, věčně se rozvíjející osobnosti - což je v současné době opravdu velmi mocná fantazie v našem světě, zvláště mezi vzdělanými lidmi a mezi těmi, kdo si kupují knihy o osobním rozvoji - vůbec nebere v úvahu to, co je neměnné, nevytváří dialektiku mezi změnou a stálostí. Takže když tahle fantaze (...), kterou se živí všemožné terapie, je z dlouhodobé perspektivy dobrá jen na to, aby se lidé cítili ještě víc jako ztroskotanci. Což je zase dobré na to, aby se zvětšil obecný pocit bezmoci. To je parádní bludný kruh."

JH: "A terapie dělá další zlomyslnost. Zvnitřňuje emoce. ... Jsem vytočený po tom, co jsem ke svému analytikovi jel po dálnici. Ty zasraný náklaďáky mě málem shodily ze silnice! Bojím se, jsem ve svém malém autíčku, a když se konečně dostanu ke svému terapeutovi, celý se třesu. Můj terapeut řekne: 'Měli bychom si o tom promluvit.' A tak si o tom začneme povídat. A přijdeme na to, že můj otec byl násilnický hajzl a ten náklaďák mi to připomněl. Nebo přijdeme na to, že jsem se vždycky cítil křehký a zranitelný, vždycky byli kolem nějací větší kluci s většíma ptákama, takže tohle auto, ve kterém jezdím, je typickým příkladem toho, jak jsem přecitlivělý, křehký a zranitelný. ... Změníme přítomnost v minulost, v rozhovor o mém otci a mém dětství. A změníme můj vztek - kvůli znečištění nebo chaosu, anebo kvůli čemu se vlastně zlobím - v hněv a hostilitu. A znovu jde o vnitřní stavy, i když to začalo u vzteku, emoce. Emoce jsou většinou společenské. Slovo emoce pochází z latinského ex movere, pohnout se ven, vyjít. Emoce spojují se světem. Terapie obrací emoce do nitra, nazývá strach 'úzkostí' . Vtáhnete ho do sebe a pracujete na něm uvnitř sebe. Nepracujete psychologicky na tom, co vám říká strach o výmolech, náklaďácích, floridských jahodách ve Vermontu v březnu, o přepáleném oleji, energetice, jaderném odpadu, támhle o té ženě bez domova, co má boláky na nohách - na tomhle všem."

MV: "To je částečně i způsob, jak odříznout to, čemu bys řekl eros, tu část mého srdce, která se touží dotýkat druhých. Teoreticky je to něco, co se snaží terapie osvobodit, ale na ulici potkám člověka, s kterým soucítím, a čeká se ode mě, že se s tím pocitem vypořádám, jako by neměl s tím člověkem vůbec nic společného." (s.17-18)

*

MV: "A právě o tom je takzvaná závislost na sexu - o touze šoustat v rámci rituálu. Lidé budou riskovat hrozně moc - svou pověst, manželství, zaměstnání -, aby mohli šoustat v rámci rituálu, teď jako kdykoli jindy. Nebo bys to mohl vzít trochu zostra, jako by to udělala puritánská kultura, a říct: lidé často podstupují obrovská rizika, aby mohli provozovat svou perverzi." 

JH: "Jediný způsob, jak bys mohl pochopit některá manželství nebo porozumět důvodům, proč spolu někteří lidé zůstávají, je, že konečně našli někoho, s kým mohou sdílet svou perverzi." 

MV: "To se mi líbí. Je to rozumný důvod oženit se a rozumný důvod zůstat ženatý. Protože to, co společnost nazývá perverzí, prožíváš jako zkušenost s transcendencí." 

JH: "A právě to bychom měli dělat s dilematy kolem sexu. Šousta v rituálním rámci. Není to o fotkách kundy nebo ptáka."

MV: "Šoustat v chrámu. Starý výrok zněl, 'Nazývám tě jménem bohyně,'"

JH: "Ve staromódním bordelu se pečovalo o imaginaci. Totéž platí o Sadovi, což je pohádková kniha imaginace. Když se nikdo nestará o lidskou imaginaci, zbývá nám nejen to, čemu se dnes říká závislost na sexu a sexuální terapie (což je technologie sexu, ne umění sexu), ale zbývá nám také dědeček a strýček, kteří prstí malé holčičky. Opakuju, sexuální obtěžování a tohle celé je částečně funkce represe prostituce a veškeré sexuality, která se pokládá za 'nenormální'".

MV: "A represí prostituce a represí drog jen tím víc podněcuješ ty nejhorší druhy zneužívání: kuplířství, násilí, choroby, otroctví."

JH: "Takže se vlastně bavíme o RITUALIZACI sexuality. Mohli bychom tomu také říkat vylepšená prostituce."

MV: "Vrátit prostituci zpátky tam, kde začala, tedy jako rituál, takže prostitutka není vyvrhel, ale je ve vážnosti. Sex je také umění a prostitutky bychom mohli pokládat za velmi kultivované akční umělkyně." (s.205 - 205)

*

"Chyba, kterou Ježíš jako učitel udělal, bylo říct to ještě víc doslova: 'Když myslíte na cizoložství, cizoložíte.' To ničí imaginaci. Kvůli tomu je křesťanská kultura vystrašená svou vlastní imaginací už dva tisíce let." (MV, s.189)

*

"Filosof Ortega y Gasset si položil otázku 'Proč tuhle ženu miluju?' Co si psychoanalytik počne s touto otázkou? Dá se do toho: Je jako tvoje matka, není jako tvoje matka, je projekcí tvojí animy, připomíná ti tvoji první lásku z dob, kdy ti bylo sedmnáct nebo sedm, 'má tyhle neuvěřitelné kvality, které já nemám' nebo 'je tak jiná, než já, že je to neobyčejné' nebo 'je přesně jako já, vycházíme spolu jako bratr a sestra, to je pozoruhodné'. Kopeme a kopeme a kopeme, abychom našli důvody proč. Co říká Ortega? Říká: 'Miluješ tuhle ženu, protože - protože je to právě tahle žena. ... Nemá to žádný důvod. Není tu žádné protože. Jediné protože je: je to tahle žena. A to odevzdává lásku zpět bohům." (JH, s.161)

*

"Technologický člověk zachází se Zemí, trochu jako zachází se ženou ten, kdo na ní páchá domácí násilí nebo ji znásilňuje: jeho eros je tak pokřivený, že jediný tělesný vztah, kterého je s planetou schopen, je násilí. To by mohlo dalekosáhle vysvětlovat to, jak trvá na pokračujícím znásilňování planety." (MV, s.178)

*

"Ve světě, kde škola není v pořádku pro děti, kde není v pořádku jídlo, které jám, kde není v pořádku vzduch, který dýchám, kde mě architektura domů, v nichž trávím čas, uráží, kde osvětlení a křesla a pachy a plasty nejsou v pořádku. Kde slova, která slyším v televizi a která jsou vytištěná v novinách, lžou, kde vládnou nesprávní lidé, pokrytci, kteří skrývají, co ve skutečnosti provádějí - takže jak bych tohle někdy mohl dát do pořádku ve svém domě a ve svém manželství?" (JH, s.209)

"Říkáme mimo jiné tohle: nemůžeš dosáhnout odděleného klidu. Nemůžeš prostřednictvím terapie podepsat příměří se společností." (MV, s.209)

*

Shrnutí - témata, které autoři provětrávají:
  • puritánství v USA
  • nedostatek obrazotvornosti v teoretických konceptech psychologie  
  • nezájem o veřejný prostor, "polis" - veškerá koncentrace a citlivost je v terapii směřována do nitra; potřebujeme prý také rozvíjet extravertní citlivost (moudrost), nejen tu introvertní, a také možná politický aktivismus
  • instituce, budovy, města, systémy by možná také potřebovali "terapii", ony jsou v jistém smyslu také "duší"; duše není jen cosi "uvnitř"¨
  • zpracováváme neustále pouze individuální "shit"; onen kolektivní necháváme ležet; podobá se to situaci, kdy léčíme ryby v akváriu, zatímco akvárium zahnívá; mnoho z domnělých nemocí ryb (neurózy) by se však dalo vnímat jako symptomy nemocného akvaria, na které ryby (lidé) adekvátně reagují
  • odpojení of Země a přírody, které vede k nadměrné psychické koncentraci (erótu, libida, energie) na milostného partnera (significant other), jakoby jen na něm záviselo naše štěstí a neštěstí
  • zánik naší civilizace
  • ideu nekonečného růstu a rozvoje
  • představu, že se lze do nekonečna měnit a transformovat - kde je třeba naopak přijmout nevyhnutelné a dané ("skály v nás, které nás - také - tvoří")
  • posedlost "vnitřním dítětem" a vlivy z dětství 
  • možnost, že se určité druhy terapie ("čištění nitra v ústraní vedoucí k normalizaci psychiky") vlastně dokonale hodí mocným tohoto světa, čili vlastně terapie v určitém smyslu "kolaboruje" s mocenským aparátem

James Hillman a Michael Ventura: Máme za sebou sto let psychoterapie a svět je čím dál horší. Malvern, 2016 . (Originál We've Had a Hundred Years of Psychotherapy -- And the World's Getting Worse vyšel v roce 1992).

Žádné komentáře: