Grafologie a Psychologie: Jungovské funkce a prezidentské volby

Dnes ráno jsem ve vteřině probuzení uviděl zcela nezáměrně oba prezidentské kandidáty před svým vnitřním zrakem jakoby plasticky zevnitř s mnoha podrobnostmi a symbolickými souvislostmi, bylo to v naprostém klidu a BEZ jakéhokoli ODPORU k jakémukoli z nich. To, co jsem uviděl, bylo mým vjemem a zprávou pro mě a nikterak mě to nenutí přesvědčovat kohokoli o jeho volbě (ani nutnosti volit).

Podle mého názoru neukazuje průběh voleb NEDOSTATEK ROZUMU, jak navrhuje ve své úvaze Jan Bílý. Naopak. Ukazuje na náš NEDIFERENCOVANÝ (NEVĚDOMÝ) CIT a co to způsobuje, když tento nediferencovaný cit, tato obrovská síla, zaplavuje vědomí.

Pokusím se to vysvětlit. C. G. Jung tvrdí, že máme k dispozici 4 kognitivní funkce: myšlení, jehož protikladem je cítění - a intuici, jejímž protikladem je smyslové vnímání. Tyto funkce tak tvoří pomyslný kříž, kvaternitu. My si obvykle už od dětství volíme jednu funkci jako tu hlavní, o níž se ve svém úsudku opíráme, zatímco funkce protikladná zůstává bez péče a jakoby se rebelsky pohybuje v nevědomí podobně jako lapka za scénou. Pozor, to že je nevědomá, to, že si neuvědomujeme, co ona provádí, neznamená, že je nutně slabší, než funkce dominantní. Dominantní funkce je jako král, který vynáší rozkazy. Nediferencovaná funkce je jako parta rebelů obcházejících zámek. Pohádka Sůl nad Zlato je přesně o tom. Král (v tomto případě rozum) se zeptá svých dcer (tří zbylých funkcí), jak moc jej milují. Odpověď dvou sousedících funkcí (smyslů a intuice) král akceptuje. Ale odpověď své nejmladší dcery, své protikladné funkce (cit), král neunese. „Jako sůl,“ praví mu moudrost citu. Ale rozum ve své pýše tuto odpověď vnímá jako urážku, dehonestaci. Cit (nejmladší dceru) zavrhne. Odkáže ji bydlet ještě hlouběji v nevědomí (v močálu). K jaké absurditě to vede, když zavrhneme cit, nám ukazuje pohádka, když se král se svým rádcem pokouší vařit bez soli. Král svůj omyl nakonec pochopí a zavolá Marušku (moudrost citu) zpět. Vidíme tak zpokornělé ego, které je donuceno zintegrovat protikladnou funkci. Tím duše (království) zmoudří, a celistvost (kvaternita kruhu) je znovu nastolena.

Ve škole a na úřadech je nám vtloukán především rozum. Jsme vedeni k diferenciaci rozumu. Na rozumu není nic špatného. Ale když se podíváme na dění kolem voleb, ony útoky na protikladné kandidáty, ona volba zní: JEN NE TO DRUHÉ PROBOHA! S jakýmsi obrovským emočním doprovodem, hulákáním, pocity nevolnosti, osočování a agrese: to není projev diferencovaného, plně uvědomovaného, rozkvetlého citu, jakým disponuje Maruška. To je vzpoura nevědomého (nevyšlechtěného) cítění proti dominantnímu diktátu rozumu. Výchova rakousko-uherského mocnářství prorůstající do výchovy totalitního komunismu v nás potlačila cit a moudrost citu. Víme, co nechceme, odporujeme, bučíme, chodíme tajně kouřit za školu a tajně vyrýváme do lavic kosočtverce. Ale nevíme, co chceme. Cit říká: toho miluji, toho si volím. Anebo říká: zde v místnosti není má láska. Nebudu se za každou cenu ženit (vdávat) s tím nejmenším zlem. Zatímco nevěsta s nediferencovaným cítěním řekne jako Marfuška: „Dědku, kde máš ženicha?!“ A skočí po něm, aby už už čerpala (rozumné) výhody.

C. G. Jung vysvětluje fungování nevědomého citu, jenž zaplavuje vědomí, na příkladu vysokoškolského profesora, který se na stará kolena bezhlavě zamiluje do své studentky, která se však podle všech kritérií k němu vůbec nehodí, a proto ho s ní čeká nešťastný život. Celý život piloval rozum a ležel v knihách. Jeho rozumu je 70 let. Jeho cit však zůstává na úrovni patnáctiletého chlapce. Kdo se v něm tedy zamiluje? Patnáctiletý chlapec. Se vší intenzivní naivitou netknutou životem. To je dynamika nevědomého citu. Je jako bezbřehá vlna, jako tsunami, jež spláchne pečlivě piplanou vesničku na pobřeží.

Naše prezidentské volby nám jako národu neukazují chybění rozumu. Ukazují nám chybění moudrosti citu a celistvosti.